život jako sen
S tímto pojetím souvisí bohaté rozvíjení motivů divadla, divadla na divadle, snu, snu ve snu, masek a maškar (např. u Komenského se vyskytuje motiv masek - larev - lidí se zvířecími larvami). Svět je pro Graciánovy poutníky stejně jako pro poutníka Komenského výstavou pojatou jako klam. Jejím smyslem není poznání, ale naopak zastření reality. V Kritikonu, ale už i v Labyrintu je tak přítomen motiv, který se od té doby stane nedílnou součástí divadel světa - motiv života jako divadla, skutečnosti jako iluze skutečnosti, života jako snu. Ještě výraznější podobu dostal tento motiv v barokním dramatu, v němž můžeme sledovat jeho linii od Calderónova dramatu Život je sen (1631-1632) přes Grillparzerovu hru Sen je život (1834) a Madáchovu Tragédii člověka (1862) až k Witkiewiczově Vodní slípce (1922) a ještě dál.
“ Co je život ? Šílení!
Co jest život ? Přelud jen, bajka, stín a hříčka pěn, málo váží vrchol štěstí, neb snem celý život jesti
a sny samy též jsou sen ! ”
V několika verších z Calderónova dramatu je obsažen repertoár motivů důležitých v žánru divadla světa: kromě základní metafory život-sen jej tvoří přelud, bajka neboli báchorka, dále stín, hříčka, představa pomíjivosti a vratkosti štěstí (jinde vtělená do obrazu kola Štěstěny). Svět se baroknímu člověku jeví jako scéna (jeviště), na které hraje, aniž to ví, před neviditelnými diváky komedii, jejíhož autora nezná a jejíž smysl mu uniká. Význam slova “ divadlo ” se tedy podstatně mění: neoznačuje pouze podívanou a způsob výkladu, není výrazem určitých ontologicko-metafyzických jistot, naopak stává se výrazem relativizace poznání, nejistoty o povaze bytí, matoucího svou ambivalentní povahou. Člověk - převedeno do řeči naší výchozí metafory - není pouze pořadatelem výstavy, ale mění se, nebo se obává, že se mění, v živý exponát světa jako divadla, světa jako výstavy pořádané někým jiným. Spolu s motivem života jako divadla nastupuje motiv života jako snu, bytí jako pouhého snění a odrazu metafyzické existence, snu někoho jiného, samého Boha. Kdybychom znovu užili naší metafory, pak se ocitáme mezi symboly na výstavě založené na principu iluzívnosti, trompe-l'oeil . Nevíme, zda exponáty jsou pravé nebo kašírované, zda postavy jsou jen figuríny a automaty nebo živí lidé (podobná ambivalence leží v základu amerického Disneylandu ).
Motiv života jako snu v barokních dramatech takřka vytěsnil motiv světa jako divadla, divadelně předvedené historie světa. Ten se znovu oživil v 19. století. V Madáchově Tragédii člověka vidí praotec Adam ve snu scény z historie, vidí je přitom už nikoli na přeskáčku, ale v posloupnosti směřující od minulosti přes přítomnost k budoucnosti. V různých převtěleních prochází, provázen Evou a Luciferem, vývojem lidstva (jak Kepler v Praze prožívá ve snu - to už je sen ve snu - převtělen v Dantona Francouzskou revoluci).
K linii motivu života-divadla a života-snu patří i Tylovy báchorky, které vznikaly pod vlivem vídeňského tak zvaného snového dramatu - Strakonický dudák a Jiříkovo vidění. Svět je v nich ve schematických obrazech představen jako labyrint, jako výplod snu. Jiříkovi se v Blaníku zdá, že je postupně šlechticem (prohraje ve hře), vojákem (prohraje v bitvě), fabrikantem (zažije vzbouření dělníků). Švandův pobyt ve světě rámcuje lesní scéna, v níž Švanda na počátku upadne do snu a na konci, o svatojanské noci, je zachráněn Dorotkou. Lze jej tedy chápat jako snový příběh (v městě řeckého nebo ideálního slohu rozveselí pomocí očarovaných dud smutnou princeznu, a když odmítne stát se jejím ženichem, ocitne se ve vězení). V obou Tylových dramatech je přítomen motiv vratkosti štěstí a nechybí v nich ani v žánru divadla světa důležitá postava průvodce - Severin, duch z Blaníka (v Jiříkově vidění), Vocílka, špatný průvodce a pokušitel (ve Strakonickém dudákovi).