sny lidí

sny lidí Byl jsem u někoho na návštěvě. Seděl jsem tam u stolu v kuchyni a snědl asi čtyři malé kousky masa jen proto, abych neurazil hostitele. U dřezu jsem uviděl nahou dívku mýt nádobí. Měl jsem v tu chvíli vědomí plně pod kontrolou, a říkal jsem si, že nesmí být poznat jak se mi líbí. Po chvíli jsme odešli do altánku, kde na stole i na polici ležely rozházené karty.

Potápěli jsme se v podmořské jeskyni, kde jsme nad hladinou objevili lidskou kostru ve schránce podobné rakvi. Kostru jsme odtamtud vynesli ven na souš, kde jsme dostali důrazné upozornění, že jí musíme vrátit zpět, neboť je v ní ukryta síla předků. Učinili jsme tak a kostru nesli na původní místo. Ve své schránce byla k našemu překvapení kostra schopná pohybu a po tom co jsme jí zase vrátili na místo se sama uložila k věčnému spánku. Mezi kameny jsem ještě umístil nějaká vajíčka.

Jela jsem do Paříže a přítel měl přijet až druhý den za mnou. Bohužel jsem přejela a dojela autobusem až do Londýna - ono to bylo vlastně jedno mega město v tom snu. A pěkně jsem si jezdila metrem a hrozně si to užívala a skončila jsem u nějakýho rozpadlýho baráku (kterej znám z dětství), kde jsem se setkala s polovičkou. Pořád jsme si ale oba mysleli, ze jsme v Paříži - kdyz jsme procházeli centrum tak nám to přišlo drobet divný, když v Paříži byli ty anglický památky, ale vše jsme odhalili až když začlo pršet. Později se k nám přidala nějaká banda, kteří chodili metrem tunelama a tak jsme chodili s nima. Me se to vůbec nelíbilo, asi jsem si zpětně uvědomila, že mám klaustrofobii - tak jsem se naštvala a jela domů. Cesta z toho divnolondýna/paříze trvala půl hoďky, tak to byla pohoda.... Blbý bylo, že mě druhá polovička hledala a myslela, ze jsem se ztratila a pritom já už si v klidu byla doma. Docela ráda jsem se probudila protože na konci toho snu jsme se hádali a rozcházeli apod.

Stála jsem u bran ústavu, kde pracuje můj manžel. Přes keře jsem viděla jak vystupuje z auta a spěchá na poslední chvíli do práce. Já jsem se vydala podél zámeckého parku na cestu do města. Šla jsem po kamenných schodech, které byly stále temnější, studenější a klesala jsem po nich hlouběji a hlouběji. Stála jsem v úplné temnotě. Na konci schodů stáli dva muži v černém. Vypadali jako bezdomovci. Bála jsem se k nim po schodech sestoupit, ale jiná cesta z mého studeně temného pocitu nebyla. Přišla jsem až k nim. Skoro si mě nevšimli, což jsme považovala za svoje plus. Když jsem k nim byla zády a chtěla nasadit rychlejší tempo do kroku, jeden z nich mě oslovil. Podívala jsem se na něj. Otevřel svou tašku. Měl jí plnou balíčků s měkkým tvarohem. Chtěl, abych je od něj koupila. Bála jsem se. Propichoval mě pohledem. Tak jsem od něj ten tvaroh koupila… Najednou jsem byla doma. Tvarohový nákup jsem dala do lednice. Byla celá narvaná jenom tím tvarohem. Manžel přišel z práce a řekl „Hraje tady jedna kapela a nechtěj bejt po hotelech. Tak nás vybrali, že budou u nás doma.“ Začala jsem zmatkovat. Ten čurbes tady. Rychle uklízet. Klečela jsem u záchodový mísy a čistila ji. Do nosu mi stoupal pach desinfekce, když v tom zazvonil zvonek. Celá zničená jsem šla otevřít. Ve dveřích stál Lars a James, vesele mě zdravili. Hlavou mi prolítlo slovo Metallica.

Jsem v bytovce a jdu po schodech. Stojím naproti otevřeným dveřím. Jdu dovnitř a rozhlížím se. Je tam šňůra od telefonu. Jdu dál a v kuchyni je o kus nábytku (dřez na mytí nádobí) opřená postarší paní, který se nehýbá. Jdu k ní a volám na ní. Když neodpovídá, zvednu jí hlavu. Je mrtvá. Začnu křičet a bežím k telefonu, volat záchranku. To číslo mi ale nejde vytočit a nikam se nedovolám.

Přišla za mnou babička (byla v té době už půl roku mrtvá, a mě se po ní hodně stýskalo). Říkala, že mám jít s ní a lákala mě na druhou stranu. Já jsem se chytla mojí mámy, která se v tom snu objevila, a pak mi babička říkala, že budu teď mít jiné starosti, a nebudu po ní smutná. Potom se ukázalo, že jsem těhotná. To byl zvláštní sen ten pocit, že když s babičkou půjdu, že je konec, a ten strach.

Šla jsem naší ulicí bytovek domů, ale byla taková tma, že nebylo na krok vidět. Já si neviděla ani na prsty ruky, i když jsem ji dala úplně blízko před sebe. Pouliční lampy sice svítily, ale světlo lampy bylo vidět jen na lampě, a vůbec nic neosvětlovalo. Takže to vypadalo tak, že do černočerné tmy svítily pouliční lampy jako body. Já se snažila dostat domů, ale nešlo to. Navigovala jsem se podle světel, zkoušela jsem se orientovat podle kopání do chodníku, ale marně. Nebylo nic slyšet. Najednou jsem měla pocit, že mě celou dobu sleduje UFO.

Chodil jsem s mojí mámou ve velkém domě, byla to nějaká galerie nebo muzeum. Nejdřív jsme šli jednou řadou, kde napravo od nás byly stejné sochy. Byly to takové ženské postavy, v růžových šatech, ale primitivní, nebyly nějak propracované, jen o něco větší než normální člověk. Otevíraly ústa, kde měly takové bílé špičaté zuby a vydávaly takové chrčivé zvuky. Poté jsme šli druhou řadou, kde byly jenom takové mužské hlavy, celé bílé, trochu průsvitné. Také nebyly vůbec propracované, jen výstupky, žádné barvy. Těm létaly z úst bubliny různé velikosti, jako z bublifuku. V každé řadě jich mohlo být tak 20 a potom jsem se bez pokračování vždy vzbudil. Tento sen se mi sen zdál po několik měsíců zřejmě každý den.

Jela jsem jakoby malým vláčkem s kupou lidí, každý seděl na jedom vagonku, který připomínal jakousi dětskou čtyřkolku na které bylo docela těžké se udržet, zezačátku to šlo. Projížděli jsme nějakými halami, pak zas ven a do další haly. Místy vláček zrychloval a místy zpomaloval a já sem neudržela občas balanc a spadla jsem a rychle jsem opět svůj vagonek připojila, za jízdy nasedla jela dál. Tak jsme se dostali k jakémusi hřišti, které bylo lehce vyvýšeno nad ostatní povrch a najednou tam byl někdo, kdo nás všechny ty lidi na těch vagonkách měl učit, jak s těmi čtyřkolkami zacházet a tak jsme najížděli těch pár decimetrů po písku na to hřiště a nikomu to moc nešlo. Pod obouma nohama jsem měla plynové pedály, které poháněly zadní kola a vždy sem na ně šlápla moc, takže jsem se vlastně převrátila skoro dozadu. Pak ke mě přišel ten učitel (ve chvíli kdy přišel jsem našla v písku krásnou mušli do špičky, která byla pomalovaná jako je ten motýl z hnědými křídly s těmi jakoby očky na nich). Schovala jsem si ji do kapsy. Pak jsem uviděla další jako ulitu zelenou s bílými květy, ale bylo mi to blbé se tím pakovat, tak jsem to odložila vedle sebe a měla jsem radost, že to zaujalo dalšího člověka vedle na motorce a tak jsem nelitovala, že mám v kapse jen jednu. Ten učitel ke mě poklekl a říká mi: "nejprve se musíš naučit překonávat malé překážky, abys mohla překonávat ty velké" při těchto slovech jsem přišla na to, že něco jako pedály mám i na řidítkách a rukama bylo snažší přidávat plyn opatrně a tím i vyjet na hřiště a trénovat.

Viděla jsem vlastní pohřeb, dokonce běžel v televizi a já byla pořád živá a všichni za mnou chodili, že pohřeb už končí, že musím umřít, takže jsem zjistila, že jsem ještě vlastně živá. Začalo mě napadat, že mám kupu rozdělané práce, že jsem se nerozloučila a taky mám kupu tajných koutů, kde se schovávají věci o nichž nechci, aby ostatní věděli (byly to deníky) a já nevěděla co dřív, ale věděla jsem, že nesmí existovat, že oni nesmí vědět kdo jsem, protože to vždycky odmítli chápat.

Jsem v domě, kde bydlím. Je tady dost lidí – muži i ženy. V domě je několik bowlingových drah. Asi 3. Jsme rozdělení do skupin. V mojí skupině je 5 lidí. Proplouvám domovem jako při stavu beztíže. Mám dobrou náladu. Dělám přemet a padám na zadek, setrvačností jedu dál a pádluji. Pak se potkávám s několika lidmi. Myjeme si ruce. Mám je bílé jako od vápna. Přichází bratránek a má výsledek her. Vyhrává to jedna žena, která má 555 bodů. Mám 429 bodů. Říkám si, že je to málo. Jsem ale druhý, protože jsme hráli pouze 4 hry a ta žena 5 her. Pak se dívám z okna mého pokoje. Je podvečer, taková tmavomodrá tma. Po zahradě běhají tři zvláštní bílí statní koně. Moc se mi líbí. Jeden se proměnil v ženu, která je krásná. Jakoby stále leží na boku či zádech, přesto se pohybuje a promlouvá ke mně. Povídáme si. (nepamatuji si o čem). Jde z ní takový klid, jsem v úžasu.

Pohybovala jsem se po mém rodném městečku, i když to tam místy vypadalo jinak. Bylo léto a hezky. Já chodila po tom městě k vodě a zpátky do města a stále s někým komunikovala. Věděla jsem, že tam stále někde pobíhá i moje dcerka, ale neviděla jsem ji. Hrála si s dětmi a já byla ráda, že jsem našla sílu a nechala jsem ji tu svobodu, protože ji mám normálně stále pod kontrolou a tady běhala sama. Pak jsem viděla obraz, vysoké hory opravdu divoké strmé skály jako na břehu moře tyčily se směrem do pevniny a i z vody jako z moře nebo zálivu a v jedné skále v tom moři byl tunel, veliký, prostorný, z toho zálivu jako na širé moře. Někdo mi říkal, že to je jako fotka přírody z Ruska. Říkala jsem si že tam ta příroda je nádherná něco až neskutečného, a při tom ta země je taková nebezpečná, člověk neví co ho tam potká. Pak další střih, jedu na lodi po řece nebo kanálu. Dcerka stále někde běhá má přijít nějaké nebezpečné místo nevím co, ale mám strach, že ta loď se začne kývat a mám starost aby dcerka nevypadla, tak si říkám že se půjdu po ní podívat. Ta loď přijede na místo, ale vůbec to není znát, ani se nepohne, jen z dola jako od vody trochu víc zavrčí motor a já si uvědomím, že je hodně veliká i vysoká, že je to vlastně obrovitý parník, i když jakoby úzký. Dívám se najednou na břeh a vodu z výšky. Pak jdu do nitra lodi hledám dcerku a ta je v jedné místnosti, hraje si s nějakými lidmi, pak si jde lehnout a spí.

Na vysoké škole se nám vyskytla možnost jet na výlet do USA. Protože to bylo za velmi atraktivní cenu, ani chvilí jsem neváhal a přihlásil se. V tu chvíli ovšem nastala časoprostorová neujasněnost. Seděl jsem v kuchyni, mikrovlnka ukazovala 2:11, byla noc. Máma mi ale řekla, že je 7:30 a ten čas je schválně posunutý, aby neměla pocit, že už musí do práce. Najednou bylo světlo, mikrovlnka ukazovala 19:11 a u nás v obýváku byli z televizního štábu a točili se sousedem rozhovor, což se mi nelíbilo. Sen končil tak, že jsem přišel zpět do kuchyně, na sporáku se pálila modrá guma ve tvaru hvězdice. Hrozně to smrdělo, tak jsem tu hvězdici rukou vzal a v tu chvíli jsem se šíleně opařil a probudil se.

Vyrazila jsem s kamarádkou na turistický zájezd kamsi do mongolských stepích. Přijeli jsme autobusem (karosou) doprostřed obrovské mírně kopcovité pláně, která byla kdovíproč pokrytá kukuřičným srništěm. Venku na nás čekal průvodce (ten týpek, co je ve všech přírodovědnejch dokumentech) a začal nám něco povídat o životě kočovných Mongolů. Pomalu jsme procházeli po stepi a on ukazoval rukama naprosto nezajímavé kopečky a řečnil a řečnil. Brzo jsem ho začala ignorovat a rozhlížela jsem se jinam. A pak jsem na jednom vrcholu za námi spatřila rýsovat se černou siluetu stojícího koně s jezdcem. Jezdec pohodil hlavou, dlouhé vlasy zavlály, otočil koně a sjel za vrcholek. V tom se ale zepředu ozval rachot. Rychle jsem se otočila zpátky a uviděla jsem hrozně divnou věc - tři koně nad sebou (každý stál na zádech toho spodního) k nám pomalu přijížděli přes pláň (ten spodní měl kolečka jako nákupní vozík) a s nimi se nesl hlas tlampačů: "Reál! Reál! Reál!" To už nám připadalo moc a tak jsme se s kamarádkou sebraly a odcházely tam, kde jsem spatřila toho jezdce. Šly jsme strašně dlouho a užívali jsme si krajinu, ale nakonec jsme se začaly blížit ke kočovníkům (poznaly jsme to podle rostoucího výskytu exkrementů na zemi). Pak se děj snu zrychlil - přijela k nám jezdkyně na koni (její siluetu jsem viděla), vyhrožovala nám, zaháněla nás, nakonec nám přivedla koně a řekla, že nás berou mezi sebe, protože jsme správně tvrdohlavý a toho si oni cení.

Zranila jsem si nohu a pajdala jsem k lékaři přes cestu, na které se houpalo pět houpaček. Já tu cestu musela přeběhnout tak, aby mě ani jedna nesrazila. Pak jsem se dostala k lékaři, chvíli jsem čekala v čekárně, pak jsem hledala WC a najednou se objevila doktorka. Byla to moje velmi dobrá kamarádka a řekla mi, že je noha v pořádku, že se to srovná samo.

Byli jsme s partou studentů psychologie na nějaké akci někde v rekreačním středisku. Byly to chatky v lese. Večer jsme dělali oheň. Kytara, popíjeli jsme, zpívali, povídali…. Prostě zábava byla v plném proudu. S mou dobrou kámoškou jsme si chtěly popovídat a odešly se projít do lesa. Došly jsme k nějakému malinkému paloučku a ona se mi nějak ztratila z dohledu. Najednou se kolem začalo něco hýbat. Koukám, co to je a oni šmoulové. Po tom paloučku a v lese se začali prohánět desítky modrých potvůrek. Pak jen tak polehávali, hráli si… Zavolala jsem tu kamarádku a nemohly jsme uvěřit vlastním očím. Chvíli jsme jen tak zíraly a pak jsem si od ní vzala foťák a začala je fotit. Vůbec nic jsem nevnímala, jen mačkala spoušť. Vyfotila jsem celý film a za nějakou chvíli se šmoulové seřadili do zástupu a odpochodovali. S kamarádkou jsme se z toho chvíli zpamatovávaly a pak se vrátily. Dohodly jsme se, že o tom nebudem nikomu říkat. Když jsme přišly zpět k ohni, všichni se nás ptali, co jsme dělaly a proč jsme takové mimo. Říkaly jsme, že by tomu stejně nevěřili. Pak jsme jim řekly, že jsme v lese viděly šmouly a máme je vyfocené. Jenže jsem vzala foťák a zjistila jsem, že tam byl špatně daný film.

Zdálo se mi něco s klecí v níž byly opice a já mezi ně chodila. Uměla jsem si otevřít dovnitř i ven, ale ony nemohly. Prostě sem si chodila jakoby posedět do klece, možná jim tam občas trochu poklidit a pak jsem zas chodila ven. Ještě v tomhle snu se mi zdálo, že jsem s přáteli v zoo a tam byly cesty a některé byly placené a některé ne a já se snažila jít těmi neplacenými.

v noci jsem mela telefon NOKIA (nemam je rada), ktery byl jakoze vecko, ta spodni polovina byla normalni hajzlova odklapeci deska v zivotni velikosti, a ta jakoze vrchni polovina byla normalni 6310ka, akorat ze nahore mela pridelanej takovej ten kryt jak mivaj semafory nad svetlama. Takze mi na tom nesla napsat ani jedna blba zprava a neslo z toho volat, kvuli tomu krytu na semafor. A ja sem se celou dobu v tom snu presvedcovala, ze mam dost velke IQ na to, abych s tim umela zachazet. Pak jsem hledala java hry na mobil.

Jsem někde v nějakém kulturáku se skupinou lidí. Tancujeme skupinové tance na podiu. Jsou tam muži, ženy i děti. Přichází pasáž, která je podobná brazilskému bojovému tanci. Je to jako „let stíhaček“. Jeden tancující dělá totéž co tancující před ním a pronásleduje ho po jevišti. Prakticky jsou to souboje na celé scéně a proplétáme se ve dvojicích mezi sebou. Při jedné pasáži dělám akrobatickou otočku ve vzduchu. Je to jako kop z bojového umění. Nešťastně jsem trefil jedu tanečnici. Už nemůže tančit. Ostatní dotančí a přicházejí za námi na okraj scény. Omlouvám se a chlácholím ji. Dávám ji dva přátelské polibky. Vím, že již nebudu v té skupině tancovat. Chci odejít pryč, na pódiu ale zpívá Věra Bílá nějakou písničku od Olympicu. Odcházím bos k nějakému přístřešku. Jdu částečně po trávě a hlíně. V tom přístřešku je voda. Umývám si tam nohy. Už je mám čisté. Přichází několik mužů. Mají poznámky, že když už nebudu tancovat, tak u jednoho můžu pracovat jako řidič. Odcházím. Bílá už dozpívala. Přecházím jeviště a jdu pryč. Sedím na nějaké terase (asi dvoupatrový autobus, paluba lodi, či terasa domu) a mám tam nějaké zavazadlo. Přicházejí ke mně tři dívky. Dvě jsou pohledné, třetí je nic moc. Mluví o tancování, ať se s tou holkou udobřím. Že prý už se na mě nehněvá. Jsem podezřívavý a nevěřím jim. Jsou prohnané. Najednou přichází ta holka, kterou jsem nechtíc kopl. Sedá si na mé kolena a chová se velice blízce, až je mi to nepříjemné, dává mi pusu. Povoluji nohy, neb ji neudržím a nechci aby na mě seděla. Je mi protivná. Beru batoh a odcházím.

Šla jsem s kamarádkou do metra a nechala jsem tam bombu. Potom jsme z toho metra utíkaly po schodech nahoru a schovaly jsme se na veřejné toalety. Po výbuchu skoro všichni lidi vymřeli a my jsme vyšly a hledaly jsme kdo přežil.. našly jsme jeden jediný dům a lezly jsme tam po nějakém divném žebříku. Tam jsem se setkala s otcem a byla jsem děsně ráda, že ho vidím... on mi řekl, že mám oběhnout všechny lidi, že chce udělat proslov. A já vlezla do toho baráku, chodila jsem po nějakém ochoze, kde zrovna všichni seděli u stolů - dost noblesních a těm lidem jsem říkala, ať si to jdou poslechnout. Za těmi, co nešli, jsem chodila a ptala se, proč nejdou. A oni říkali, že půjdou až se nají. Pak jsem najednou byla v autě a nevím jestli jsem byla Amanda Tapping, nebo Richard Dean Anderson, nebo nezávislý pozorovatel - to nejspíš. No a tihle dva jeli v tom divném autě a já si najednou začala uvědomovat, že se mi už jednou něco takového zdálo, a že pomoc přijde od nějaký ženský na nějakém ostrově. No a pak Am a Rick došli do nějaký místnosti, kde se něco dělo, a já se probudila docela zmatená...

Zdála se mi pěkná slátanina - všechny možné pocity a obrazy. Když jsem se ráno dívala do zrcadla, vzpomněla jsem si na to. Zůstala jsem v úžasu, že na svém obličeji nic nevidím. To byl ten jediný obraz, který mi zůstal vrytý do paměti - obličej plný tmavých černohnědých skvrn. Šklebili se na mě ve snu do zrcadla a já si připadala jako prašivá… Zkoušela jsem si ráno vzít na pomoc snář, ale nic podobného jsem v něm nenašla.

Putovala jsem někam s družinou, ve které byl i upír jménem Regis, a když jeden ze zlodějů, kteří byli s námi, někde ukradl broskve, upír nám udělal přednášku o celkové prospěšnosti ovoce a zeleniny než jsme ty broskve snědli.

Stěhovali jsme nějaké věci. Celá rodina i s mým manželem šli napřed, a já šla poslední. Bylo šero. Najednou jsem viděla dívku, jak se na mě směje a tančí v bílých šatech bosky po ulici. V tom vidím přijíždět auto, jelo pomalu a přesto ta dívka neuhla, smála se na mě a nechala se srazit a přejet. Utíkala jsem do hospůdky, kam jsme původně všichni šli. Můj muž byl už v dost podnapilém stavu a strašně jsem se na něj rozzlobila. Nutně jsem potřebovala mobilní tel. Volala jsem na záchranku a ozval se mi divný hlas. Mezitím už přijela sanitka, ale než jsem se otočila byla tam i černá a ta odvážela dívku. Mrtvou. Když jsem mluvila s lékařem, řekl mi, že se mnou rozhodně nemluvil. Měla jsem z toho i ve snu podivný pocit. S kým jsem to teda mluvila a jak se to dozvěděla ta černá sanitka, že se stala nehoda. Pak jsem viděla vanu s vodou. Sypala se hlína a vylítávaly z ní střely. Probudila jsem se s výkřikem.

Byli jsme na chmelové brigádě v Lounech a jednou se mi zdálo, že chytám u rybníka s malým chlapcem ryby na udici. Chytil jsem kapra a úspěšně ho vytáhl na břeh, ale přiběhla cizí holka, kapra mi vzala a utekla. Najednou byl večer a já tu holku našel na chmelnici opřenou o sloupek. Byla úplně nahá a pod paží držela toho kapra. Pomilovali jsme se u sloupku a potom mi utekla.

Ve velkém sklepě stály všude akvária s rybičkami a medůzami. Zeptal jsem se ženy co čistila jedno akvárium, jestli tam mají ryby druhu jeseterovitých. Ona mi odpověděla ať se otočím, že potřebuje udělat něco co bych neměl vidět. Sklep byl obrovský. V jednom akváriu jsem viděl jakoby miniatury lidských postav. Také se v tom sklepě daly koupit japonské sušenky a obrázky.

Mám jeden sen, který se mi pořár opakuje. Vlastně je vždycky jiný, ale pokaždé je v něm stejná místnost. Dříve jsem do ní přicházela po schodech, poslední dobou tam přijíždím výtahem. Naposledy jsem se tam přistihla, že si v ní zařizuju kuchyni. Strašně jsem si dala záležet na výběru malého stolečku, nevím proč.

Byl normální den. Byla jsem v nějakém cizím bytě, ale jakoby jsem tam patřila... Najednou přišel můj přítel a s pocitem viny (tak jako když malé děti udělají něco špatného) mi řekl, že se zabil. Ale nevypadal jako duch, byl živý, jenom zraněný. Přepadl mě hrozný pocit smutku se špetkou naděje, protože jsem nějak zároveň věděla, že mě bude pravidelně navštěvovat... A taky že jo - při každém dalším setkání byl unavenější až si jednou lehnul a usnul. Teprve teď mě zaplavil smutek, začala jsem nahlas plakat a doufala jsem, že ho nějak oživím. Plakala jsem dlouho až mě to úplně vyčerpalo... Jak to dopadlo se ale nepamatuju. Vzbudila jsem se úplně vyplašená a utíkala za ním do druhého pokoje, kde spal, živý a zdravý. Taky mám dojem, že to bylo pokračování jiného snu, který se mi zdál asi před týdnem. Ale je to jenom tušení...Uvědomila jsem si to ve snu... A zpočátku jsem si uvědomovala že to je sen, ale jenom velice jemně...

Ve snu jsem viděla sedět vodníka na židli, ale nemluvil. Byl krásný.

Někdo zvoní u mých dveří. Ptám se - kdo je? A ozve se hlas mé ex-kamarádky, se kterou se už nechci stýkat. Chvíli jsem čekala až odejde a potom jsem otevřela dveře abych se přesvědčila, že tam už není. Ale jakmile jsem chtěla dveře zavřít, tak to najednou nešlo. Asi 3 krát jsem je zkoušela zabouchnout. Nezabouchla jsem je a ta ex-kamarádka tam pořád byla a smála se nebo alespoň uchechtávala. A pak jsem konečně překonala spánek a probudila se.

Sprchovala jsem se, až jsem byla jsem úplně nejčistší z nějčistších a byl to prostě hrozně dobrej pocit... asi jako důkladná lázeň po týdnu v lese. Pak, když jsem se začala sušit, začal ze stropní ventilace foukat teplej vzduch - stoupla jsem si pod to a říkala si, jak je to super a vymakaný... najednou ale místo vzduchu začala ze stropu téct voda - asi jako z kohoutku. Podivila jsem se, zvedla obličej. Místo vody začalo téct řídký bláto - první zásah jsem dostala rovnou do obličeje. Bahno cáká po tý nádherně čisťoučký koupelně, já křičím, mám bahna plnou pusu, nemůžu pořádně dýchat, bahno stoupá a stoupá, bublá mi kolem kotníků...kolen....nemůžu se hýbat nohama, tak alespoň mlátím rukama a snažím se rozehnat to bahno.... Pak jsem se naštěstí probudila uprostřed hrozně rozhrabaný postele.

Potřebovala jsem jít na záchod a vešla jsem do místnosti, kde byl záchod spojený s koupelnou (bylo to ve starém domě) a tam ze stropu visela na provázkách papírová zvířátka. Byla tak v úrovni mého pasu.

Chodila jsem po hřbitově, skovávala se za náhrobky a sbírala po prostranství paví péra, taková ta krásná, ocasní, zářivá oka.

Navštívil mě čert. Vypadal jako seriózní člověk. Oblečený byl do slušivého obleku velmi elegantního střihu. Odpovídající byla i obuv a doplňky. Přiměřený věk, celkem sympatický. Řekl, že mě přináší nabídnout řešení. Odpověděl jsem „duši ti stejně nedám“. A on na to, že to ani nebude třeba. Jistě se dohodneme. Toto je zcela zřetelná vzpomínka, které pravděpodobně předcházelo nějaké přání a následovalo sepsání smlouvy s čertem. Bohužel nevím co bylo předmětem této smlouvy.

Byl jsem žena, narodila jsem se v Marsei. Pamatuji si jen několik málo okamžiků. Seděla jsem v nějaké škole nebo přednáškové místnosti. Byla jsem cizinec, lidem okolo sebe jsem nerozuměla. Z jejich výrazů a gest jsem pochopila, že se ptají odkud jsem nebo kde jsem se narodila. Vzala jsem papír a napsala „Marsei“. Byla jsem vyšší postavy, oblečená do něčeho tmavšího. Nějaký komplet s delší nařasenou sukní, červené lodičky na vysokém podpatku a červeně lakované nehty. Vlasy byly delší, tmavé a pěkně upravené. Na svoji tvář si moc nepamatuji - nikde nebylo zrcadlo. V tom městě jsem se měla někomu něco předat. Patrně jsem šla na dohodnutou schůzku a cestou jsem si všimla, že mě někdo pronásleduje. Místem schůzky byl dům poblíž vody, asi stál někde u pobřeží. Schůzka se měla odehrát v některém z podzemních pater. Vstoupila jsem do domu a zamířila ke schodišti. V tom okamžiku mě někdo chytnul. Vysmekla jsem se a začala utíkat dolů. Všechny patra byly stejné. Všude čisto a na konci každého schodiště byl záchod. Nic snažila se svého pronásledovatele zbavit. Schovala jsem se za roh schodiště a vyzula si pravou botu. Poslouchala jsem jak se blíží první z pronásledovatelů. V okamžiku, kdy se dostal na moji úroveň, rozmáchla jsem se svoji „zbraní“ a zarazila mu okovaný podpatek do hlavy. Byl na místě mrtvý. Vzpomínám si, že měl prořídlé šedivé vlasy. Pak jsem zase utíkala dolů. Víc si nepamatuji.

Letím vysoko nad oceánem. Nevím jestli letím v podobě nějakého ptáka nebo jako člověk, prostě letím asi kilometr nad hladinou. Jeto v noci a měsíc se odráží na hladině. Z výšky vypadá hrozně přitažlivě. Na nic nemyslím, ten odraz mě fascinuje. Letím sama a naplňuje mě pokoj. Najednou jakoby jsem všechno chápala, necítím žádnou potřebu klást otázky. Kousek od odrazu na vlnách vidím malý člun s několika lidmi. Nevidím jim do tváří, protože to je daleko, já se dívám zezhora a oni se nahoru nedívají. Mám pocit, že by sem jim dovedla pomoci, jsem pořád v tom zvláštním stavu, ale nějak necítím tu potřebu někomu pomáhat. Odraz měsíce mě znova magicky přitahuje a po chvíli letím dál a vím odpovědi na otázky, které si nepoložím.

Byl jsem sám v místnosti, kouřil jsem cigarety a měl v hlavě chaos. Potom najednou odněkud přijely dvě holčičky a jejich otec. Byli pro mě nějak blízcí. Pamatuju si jenom že jedna holčička měla sukni z Anglie, z viktoriánské doby - velké zvlněné krajky a na hlavě čepec. Vedle ní stál bernardýn, s ideálně bílou srstí a hnědými skvrnami. Holčička se mě ptala, proč se nemůže psovi říkat normálním jménem. Otec v noční košili a s čepcem mi řekl, že u nich nemůžu zůstat (asi kvůli těm cigaretám). Potom jsem najednou viděl školu, se strašně dlouhou tmavou chodbou, místy na ní byly pruhy světla z nízko umístěných oken. Potom přišla listonoška a dala mi nějaké peníze. Najednou je měl můj kamarád a říkal, že to je na nějaká prkna.

Žil jsem někde na severu, kde je hodně sněhu a lesů. Všechno vypadalo tak idiánsky-eskymácky. A „naši“ vesnici otravoval gigantickej vlk. Už si nevzpomínám, jestli jedl lidi nebo dobytek. Každopádně s ostatními lidmi ve smečce jsme vlka ulovili. Ale když sem ho viděl jak umírá, tak sem ho uzdravil, a stal se mým pobočníkem. Něco jako psem, ale zároveň byl divokej. A mluvili jsme spolu, normálně po lidsku.... a nakonec mám pocit, že mě vyhnali z vesnice, takže jsme s vlkem putovali světem dál sami.

Stála jsem nad umyvadlem do kterého tekla čistá voda, a v ní plaval mrtvý pták. Vypadal jako drozd. Nevim proč mě napadlo si ho strčit do pusy, nemohla jsem ho potom vytáhnout ven, jeho peří se mi zapíchlo do tváří, a jak byl namočený ve vodě tak se mi při každém pokusu o vytáhnutí rozpadal. Bylo to překvapivě nechutné.

Přede mnou je jezero, listí padá pomaloučku na jeho hladinu a já se rozhlížím kolem. Jsem v hájku, opodál je nějaké selské stavení, zahrada. Od jezera přistupují tři muži, mají zbraně (meče nebo co) sahám také po zbrani, ale nahmatám jen suchou větev. Odhazuji ji, utíkám k těm třem - těsně u břehu se vznesu nad jejich hlavami a vysmívám se jim, že mne nedostanou, protože umím létat :-)

Seděla jsem v jednom městě na náměstí, koukala jsem na oblohu a najednou se tam objevil takový do červena zabarvený pruh a bylo jasný, že to je zlo. Začalo strašlivě moc pršet, tak jsem běžela ještě s kamarádkou do práce a tam už byla všude voda a ta voda (nevim jak) ale ta voda zabíjela. My jsme se běželi schovat do sklepa kde byla strašná tma. Sedli jsme si na zem, kde už byla taky voda, z nás tekla voda, a pak tam vtrhly naše kolegyně a byly rády, že jsme živý. Říkaly že šli kolem několika co už byly mrtvý a ta hrozba, že nás voda taky zabije, tam pořád byla...

Živý sen: objevil jsem se na místě co vypadalo jako nějaký ostrov, nebo spíš jeho pobřeží. Vál příjemný větřík a já jsem stál na pláži. Bylo mi asi 10 let. Cítil jsem nějakou nedefinovatelnou vůni a zároveň jsem slyšel hudbu (nebo to byly jenom zvuky). Velice příjemné. Ta vůně a zvuky tvořili se mnou jeden celek. Na pláži bylo se mnou ještě nějaké děvče přibližně stejně staré. Nejsem si jistý vztahem k ní, ale byla pro mě něco jako sestra. Cítili jsme k sobě velkou náklonost a byly jsme štastní. A tenhle vztah se odrážel všude kolem nás. Já jsem se najednou rozběhnul po pláži a ona za mnou. Vběhli jsme do moře a utíkali v něm. Písek se najednou zformoval do takových kopečků a my jsme skákali z jednoho na druhý. Bylo to strašně příjemné. Celý den takhle vypadal jako nějaká obyčejná fantazie, ale ty pocity a vůně tomu daly neuvěřitelný charakter. To děvčátko neznám, jenom si pamatuju, že jsem jí miloval, ale ne tak jako když muž miluje ženu, nějak jinak.

Loučila jsem se se svým klukem (nebudu říkat přítelem, protože je to vztah, který je teprve na začátku) na vlakovém nádraží. Dali jsme si pusu a on mi dal tabulku čokolády. Nebyla to žádná známá značka. Byla zabalená v barevném papíru se zvláštními ornamenty po stranách, nic takového tu není. Pak jsem se probudila.

Noční můra sedmiletého dítěte, na kterou se nedá zapomenout do smrti. Byli jsme v tom snu králičí rodinka. Táta, máma, já a několik sourozenců, všichni králíci. Spokojeně jsme žili, ale pak přišla bída a nebylo co jíst. Všichni hladověli. Rodina rozhodla, že jedno z dětí zabijí pro maso a snědí. Vybrali mne. Táta mne pak postavil do kouta a praštil paličkou po hlavě ... Pak jsem se produdil a celý den brečel. Bylo mi tehdy 7 let.

Bylo to v nějakém patře zvláštního domu. Místnost měla jen tři stěny a vepředu byl tmavý prostor. Podlaha byla částečně kruhovitě vykrojená a od okraje té podlahy vedlo několikeré modrostříbrné potrubí oválného průřezu, svažovalo se do té díry a tam se zatáčelo do spirál a vedlo do nedohledna. Já jsem se chystala po jednom tom rameni sjet dolů. Důvod nevím. Už jsem seděla na tom potrubí (jako když se chustáte sjet dolů po zábradlí), ale na okraji díry stál útlý světlovlasý chlapeček, asi pětiletý, strašně plakal a prosil: "Maminko, prosím tě, neopouštěj mne." Až se mi z toho zoufalého pláče svíralo srdce. A já mu pořád vysvětlovala, že dolů musím a on mne chytal ručičkama kolem krku a snažil se mne zaržet a stále hrozně plakal a já se snažila ty ručičky sundat a věděla jsem, že dolů musím a přitom mi to rvalo srdce, jak je dítě nešťastné. Uprostřed této srdceryvné scény jsem se probudila. Ve skutečnosti děti nemám.

jdu po nejake znicene - rozbombardovane krajine .... nikde nejsou zadny stavby, ruiny ... jen ta krajina .... pak jdu do kopce, klouze mi to pod nohama (zem je z mazlave hliny) slysim nejaky hluk a pak leti bomby. Kdyz bomby dopadnou na zem, tak nevybuchuji, ale nejak divne se zacnou drolit, az je z nich ta mazlava hlina ... Pritom hraje dost desna hudba .... (Kdyz tenhle sen zase zacnu snit, tak si muzu byt stoprocentne jista, ze se mi bude opakovat za sebou jeste par noci).

občas se mi stane, že se jakoby probudím ze sna, nebo se mi to aspoň zdá, a nemůžu se pohnout. Prostě chci pohnout rukou a ležím jak mrtvá. Když se mi to stalo poprvé, tak mě fakt napadlo, že jsem umřela. Taky se mi jednou stalo, že jsem se probudila a chtěla hnout s končetinama a zjistila jsem, že je nemám, byla jsem jen trup, jako nějaký robot. Je to fakt zajímavé a většinou se tohoto stavu zbavím dalším probuzením (no a nebo zase usnu).

Byl jsem členem nějaké skupinky, která někam postupovala a existovaly i skupinky konkurenční (možná to byla nějaká hra po městě se zprávama nebo tak něco). V té části, kterou si pamatuju, jsme zrovna procházeli nějakou vybydlenou, ale luxusní čtvrtí - jako by to byly spíš hrobky, nebo tak něco. Jedna měla sloupové průčelí a když jsme tam vešli (někde poblíž měla být zpráva, nebo nějaké takové hledané místo), zjistili jsme, že ji obývá podivná mlčenlivá rodina, možná nemrtví, ale velmi zachovalí. Jedna z osob v naší skupince, obtloustlá starší dáma, se s nimi začala bavit, ale za chvíli jsme zjistili, že chtějí, abychom tam zůstali a lezou nám za tím účelem nenápadně do hlavy. Já jsem na to přišel, ale ona tlustá dáma ne, chtěla tam zůstat, a tak jsme ji museli opustit (asi skončila špatně). Tu hrobku jsme pak obloukem obešli a "zpráva" byla až někde za ní... ale to už nevím.

Lezla po mně blecha. Když jsem ji chtěla odcvrnknout, oslovila mě, že by si mě ráda vzala za ženu. A byla svatba. Bohužel jsem nerada jednu blechu ze svatebčanů zašlápla a všechny blechy se staly náhle agresivními a naskákali na mě a začaly mě ožírat, až ze mě zbyla kostra. Zvláštní bylo, že jsem stále ještě žila.

Jsem ve škole, ve které jsem nevím jak a proč uvězněná s kamarádkou a několika holkama - já je neznám, ale podvědomě vím, že pro mne mnoho znamenají, až tolik, že jsem schopna pro ně snášet utrpení. Takže sedíme na nějaké depresivní chodbě, na lavičce před nějakou místností a všechny jsme pořád pohromadě, protože (tady to všechno začíná) když se kterákoliv z nás někam hne, už se nevrátí... a je tam zápletka, že jedna, která pro mne znamená najednou odchází ... pořád se nevrací ... po 15 minutách (protože vím, že všem se všem něco děje a mně ne) se jdu podívat vo co gou a vidím postavu v plášti jako smrtka a nějakou hůl, která stojí naproti mojí kamarádce a na dálku s ní škube jako hadrovou panenkou. V tu chvíli zkouším běžet k ní a vyškubnout jí, ale postava mne odstrkuje nějakým divným pohybem ruky... vidím, že nemohu už nic dělat, a i kdyby, tak stejně nepomohu chudince holce - už byla mrtvá ... ona padá na zem a já běžím k ní, začínám plakat... současně začínám křičet do postavy v plášti „co jsi jí udělala?! proč si ji zabila?! zabij mne!“ Postava se dívá na mne a vypadá velmi spokojeně. Začíná něco říkat, že o to právě jde, že mám trpět a má jízlivé přípomínky ... nakonec popadnu něco do ruky (nevím co to může být ve školním hajzlíku - není to podstatné) a zkouším tím hodit na postavu ... ona mizí... odtáhnu kamarádku k té lavičce a dozvím se, že další dvě zmizely. Vrátím se, ale všechno se opakuje - vidím co se s nima stane, nemohu nic udělat, obětí přibývá a zůstávám já, a jedna holka, kterou moc nemusím, já se zamyslím a ta holka najednou jako v transu odchází... postava v plášti říká, že se nemám proč vracet k lavičce, protože tam už nikdo není a že všechny trpí kvůli mně! Nic nechápu, ale cítím zodpovědnost za to co se stalo a za to, co zkusily... už nemohu ... cítím strašný přetlak, ale najednou něco mne budí jako by se mnou někdo třásl, ale nikdo tam není jenom mám slzy v očích a úplně mokrý polštář a celá se třesu a nemohu se uklidnit. Teprve pak zjistím, že tam není nic co by mne mohlo vzbudit ...NIC!

Byla jsem s babičkou u moře a našla jsem mušli, která měla jazyk a mluvila.

Pořád jsem utíkala po dřevěným mostě, kterej byl úplně rozpadlej. Bála jsem se, že spadnu na zem, ale nakonec jsem ho přešla. A potom se mě zdálo o nějaké bitvě, kde sem byla vůdcem a zvítězila sem. Ale pak nějaká stará žena celá v černém na lodi mi řekla, že mě otrávila. Přišla jsem pak domů a řekla to své matce že za chvíli zemřu. Pak jsem spadla na zem a postupně jsem umírala byl to takovej divnej pocit. Ale nezemřela jsem - pořád jsem si říkala že nesmím umřít. Až na konci snu jsem z ničeho nic dostala sílu.

Byla jsem asi tak o pět let starší a seděla jsem s nějakou osobou nad obrazem. Na obrázku byl domeček a nad ním hvězdy. Najednou padala na tom obraze hvězda. Ta osoba mi řekla, ať si něco přeju. Přála jsem si... Když v tom jsem se ocitla v zahraničí a byla tam s člověkem, kterého miluju. On tam měl ale svou přítelkyni. Pohádala jsem se s ní a nafackovaly jsme si. On mě chytil a začal se mnou neskutečně třást. Najednou jsem byla zase doma a seděla jsem s ním v křesle. Byla tam i ta jeho holka, ale proměnila se v sochu. Bavila jsem se s tím klukem, strašně jsme si rozuměli. Začali jsme se líbat... v tom ten sen skončil.

Byla jsem v nějakém městě a šla jsem z vlakového nádraží směrem do kopce. Najednou mi těsně nad hlavou proletělo letadlo, ohlédla jsem se, abych se podívala kam letí. A viděla jsem jak se naklonilo a narazilo do nádražní haly, zřítilo se na zem a začalo hořet. Já jsem tam stála a začala jsem strašně křičet a plakat. Pak se ale vše propadlo a najednou tam byla hrozně velká díra, která do sebe vtahovala vše co bylo okolo. Musela jsem utéct. Zdálo se mi okolo ještě pár věcí, ale tahle mi utkvěla v paměti jako skutečnost. Ráno jsem se probudila s neuvěřitelně napuchlýma očima. Jako bych celou noc proplakala.

Muj stryc a ma prababicka zemreli, on pred par lety, ona v rijnu 2002 ve veku 99let. Tento tyden jsem mela sen, byla jsem v nejake chalupe v lese, okolo rybnik, najednou tam vesel muj mrtvy stryc a dival se na me. Nepoznal me a tak jsem mu rekla, ze to jsem ja, a on se usmal a dodal, ze jsem za ty leta vyrostla, sla jsem dal a vesla s mym pritelem a ditetem v naruci do dalsi mistnosti, stala tam ma prababicka a usmivala se. Rekla - uz tu na vas cekam. Vzala mi dite z naruci a ja se probudila.

Nedávno jsem měla dost zvláštní noc. Nejdřív jsem v něm seděla doma u psacího stolu, ale najednou ke mně přiběhl velký pes a začal mě obrovským jazykem (asi 30 cm širokým) lízat po hlavě. Protože jsem měla strach, vytáhla jsem z kapsy nůž a chěla jsem ho říznout do jazyku, jenže se mi nůž rozplynul v ruce. Jazyk mě najednou začal objímat a já se začala dusit. Pak ale začalo nějaké zemětřesení a pes s obrovským jazykem utekl.

Před nějakým časem se mi zdál sen, který se vícekrát opakoval. V tom snu jsem mohl létat. Bez mávání rukama či křídly. Jen tak se prostě odrazit od země a plout pomalu vzduchem nad krajinou.

Byla jsem na louce pod lesem s kamarádkou. Celá louka byla bílá, myslela jsem si, že je to sníh, ale nebyl. Byl to bílý prášek, snad sůl, vypadalo to nádherně. Dýchal na mně klid, jaký mají vánoční obrázky. Ticho, klid, nádhera. Ale v dolní části louky byla mokřina. Najednou jsme slyšeli hluk. Objevily se tam dva vozy naložené vrchovatě pneumatikami. Ty vozy nebyly tažené koňmi, ale každý z nich jednou starou ženou. Vepředu je naváděl černoch. Došlo mi, že chtějí pneumatiky vysypat na louku. Odhodit jako odpadky. Běžela jsem k nim, začala na černocha křičet, že to nemůže. Ale on neposlouchal. Začal pneumatiky vysypávat. nestihla jsem utéct a jeden z vozů mně zavalil. Myslela jsem na bolest, uvědomila jsem si, že pneumatiky jsou moc těžké, ale kupodivu jsem nic necítila. Vylezla jsem zpod vozu a najednou jsem věděla, že tíha pneumatik vytlačí spodní vodu na louku. V tu chvíli byla celá louka zavodněná. Kamarádka na mně volala z druhé strany ať se honem vrátím. Pomalu jsem se rozběhla a najednou jsem cítila, že nemám půdu pod nohama. Začala jsem padat do strašně hluboké vody, kalné. Nebyla studená, nepokoušela jsem se plavat, prostě jsem jen padala a věděla, že už mi nikdo nepomůže... Strašně jsem se chtěla probudit. A povedlo se mi to. Jen mám v sobě takový divný pocit.

Byli jsme v nejake stare chalupe, mozna spise na pude, byli jsme tam ja a moje dve kamaradky. Mela tam byt technoparty ale byli jsme tam jen my. Potom jsme tam nalezaly vselijake predmety - retezy na krk, pasky, strasne moc nadherny veci. Z niceho nic se tam zacala zatahovat okna a snizovat strop. Najednou jsem tam byla sama a nevedela jsem, kam zmizely kamaradky. Potom jsem potkala nejakou osobu, byla velice divna, rekla ze to dela kvuli tomu abysme si s kamaradkama vice rozumely...

Několikrát za sebou, snad třikrát až čtyřikrát v jednom snu, jsem v kabinové lanovce vyjížděl na velikou horu. Vše bylo velmi zřetelné, jako skutečné, včetně krajiny a pohybujících se kol po laně.

Dnes se mi zdálo o bílých růžích, vysokých asi tak 1,2 m. K tomu jsem některé i rozhazovala.

Pozrela som cez okno a uvidela som krasnu oblohu - mraky boli take cierno sede strasne huste proste uzasne, divala som sa nizsie a z mrakov trcali lana na ktorych boli obeseny ludia. Uplne som sa zhrotila ked som zistila, ze su tam aj moji kamarati. Pozrela som sa na jednu kamaratku a ona sa zacala smiat, odviazala si lano z krku a bola cela stasna ze ma nastrasila. Ostatni boli stale obeseni - mrtvy.

Dnes v noci jsem ve snu viděla samé vajíčka bylo to někde v zahradě, byla velká i malá, byly v krabičkách a kolem nich běhaly kachny, husy. Když jsem je chtěla sebrat tak zmizela.

Můj učitel mi věnoval knihu, kde byl popsaný celý můj život. Je zdobená mystickými symboly a posázená polodrahokamy. Prohlížím si jí, a říkám si že musím navšívit nějaké kurzy psychologie.

Často se mi zdá sen, že je do mě můj soused zamilovaný. A vždycky se to dozvím nějak náhodně. On pak za mnou přijde a vysvětluje mi to, jsme u nás doma. Pak někam zmizí u nás v domě a ja ho hledám, protože vím, že tam někde je. V tom snu se mi líbí, že je do mě zamilovaný, cítím to podobně a tak ho ještě víc provokuju. Je to zvláštní, protože ho vůbec nepotkávám a pořádně ani neznám, navíc to není ani můj typ, tak proč se mi o něm pořád zdá?