Minotaurus
Poseidon byl vládce moří, nevědomí. Jestliže si sami sebe představíte jako obrovský ledovec, pak ta část, která ční nad vodou, je vaše vědomí, vaše entita. Poseidon pak ovládá těch sedm osmin ledu pod vodní hladinou. Poseidon byl uražen tím, že Mínós odmítl obětovat bílého býka tak, jak původně slíbil. Nevědomí se protivilo tomu, co měl udělat. Jako odplatu Poseidon vytvořil jeviště pro nepřirozený akt, kdy došlo k propojení energie božské (archetypu), nevědomí, s lidskou fyzickou podobou.
Starý zákon hovoří o bytosti, která byla napůl čověkem a napůl zvířetem. Ezechiel měl vizi, že odešel do chrámu a ocitl se v nejposvátnější prostoře chrámu Šalamounova období, kde byla uchovávána Archa úmluvy. V této místnosti spatřil dveře, které vedly dolů do podzemní chodby. Když Ezechiel prošel tunelem, nalezl všechny stařešiny izraelské, jak tajně konají v temnotě bohoslužby. „Vešel jsem a uviděl všelijaká zpodobení plazů a ohyzdných zvířat a všelijaké hnusné modly izraelského domu, vyryté po zdech kolem dokola.“ Hadí bohoslužebníci v tomto "pokoji obrazů" vytvářeli obludy, netvory hlubin, napůl zvířata a napůl lidi, minotaury.
Krétský Minotaurus byl také velkou překážkou královské rodiny. Obludu bylo třeba schovat před lidskými zraky. Černý netvor, zrozený z vilnosti a nepřístojné vášně, musel být udržen v temnotě. Takovéto tajemství, které skrýváme v nejhlubších koutech svého bytí v naději, že nikdy nespatří světlo světa, Jung a jeho následovníci nazývají náš "stín". Podle Junga je "stín" to, co v sobě potlačujeme, ta naše součást, kterou nechceme předvádět.
Minotaurus měl lidské tělo a hlavu býka. Řídil se svojí zířecí přirozeností. "Stín" reprezentuje naše zvířecí instinkty, které dědíme v evolučním vývoji po nižších formách života. Obraz stínu, který se objevuje ve spánku, pak mívá všeobecně stejné pohlaví jako ten, komu se zdá. Mínós zavřel Minotaura, představitele stínů, do labyrintu. Pak přišel Theseus, jeden z archetypálních lidských hrdinů minulého věku, který prosazoval logiku nad intuicí, a nade vše kladl mužskou nadvládu. Po svém návratu z Kréty se stal athénským králem. Jeho obratné, neohrožené a zároveň vychytralé jednání se projevilo jak v zacházení s klubkem, tak i v chování k Ariadně. Theseus dokázal statečně vstoupit do labyrintu a zabít svůj stín.
Ariadna sehrála roli naivní dívky. Theseus od ní nedostal klubko pouze proto, aby zachránil život sobě a svým přátelům, ale odvrhnul jí téměř bezprostředně poté. Ariadna konala vše z lásky. Když jí Theseus předal své květy vítěze, něco se v jejím nitru pohnulo. To ji pak vedlo k jednání, kterým si natrvalo zkomplikovala vztahy s rodinou. Dala přednost lásce. Jestliže Theseus představuje ve snu ego a Minotaurus stín, pak Ariadna představuje Jungovu kategorii anima, ženský protipól mužskému snovému egu. V tomto snu byla pouze prostředkem k cíli někoho jiného, a navíc byla tou, která držela klubko života. Měla v rukou tajemství labyrintu. Na ostrově Naxu se Ariadna, kterou zde Theseus opustil, setkala s Dionýsem, bohem her a vína. Navzájem se do sebe zamilovali a vytvořili dokonalé manželství.
Podívejme se nyní na tento mýtus, jako kdyby byl snem o setkání patriarchálně orientovaného řeckého myšlení a mínójským světonázorem prosazujícím bohyně. Náš hrdina je Řek stejně jako ego ve snu. Podobně jako soudobý boxer ve svých snech je neporazitelný v zápasech s protivníky, kteří se mu postaví do cesty. Ještě před příchodem do otcovského paláce vyčistí cestu do Athén od lapků a jiných lotrů. Theseus potom odpluje do Knossu v odplatu za Mínóova syna Androgea, který patří mezi symboly Mínójského městského státu a ambivalence té doby. Theseus si přeje bojovat v otcově válce, i když nemá nic společného s jejím počátkem. V době, kdy marathonský býk zabil Androgea, Theseus ještě na scéně nestál.
Mínós vládl civilizaci, v jejímž náboženství stále jasně a zřetelně vystupovala bohyně. Uctívání bohyní však ve středomořské oblasti nebylo všeobecné, naopak jejich kult ustupoval. Mínójská civilizace na Krétě měla ženskou energii ve velké úctě, ale v okolí stály patriarchální civilizace například v Řecku a palestině. Mínós však měl nejlepší loďstvo na světě a mohl stále ještě od Řeků vybírat daně. Celou situaci symbolizuje vyslání Androgea (androgenní - obojpohlavný), tedy upadající, žensky orientované Kréty do stoupajícího patriarchálního Řecka. Na rozdíl od Thesea Androgenus odpovídal za předcházející události. Zabití krétského prince řeckým býkem souvisí se zakořeněnou vírou v mužskou animální energii, s představou, která převládala ve východní středomořské oblasti ve 2.tisíciletí př.n.l. Mnohem pravděpodobnější verzi o smrti Androgea je, že řecký městský stát Marathon musel neobvykle tvrdě zásobovat zuřivého býka a předkládat mu každý rok to nejlepší, co měl. Androgeus, Theseus a Herkules bojovali s rozdílnými marathonskými býky. Významnou součástí těchto mýtů je téma obětování toho nejlepšího bohům. Athéňané vybrali sedm nejkrásnějších jinochů a dívek a ty poslali na Krétu. Stalo se tak proto, že se Mínós dostal do obtíží, protože neobětoval svého nejlepšího býka Poseidonovi. Ponechal si bílého býka z moře pro sebe a dal poseidonovi jiného, což mělo katastrofální následky.
V každém případě Theseus, snové ego, se vydal na plavbu přes moře, nevědomí, aby zničil Minotaura, akt nemesis (odplaty). heroickou porážkou obřího zápasníka si Theseus získla lásku Ariadny, své anima (neboli ženského protějšku ke svému mužskému snovému egu). Její náklonnost přičetl ke své výhodě a nechal dívku, aby mu posloužila v dalším průběhu dění. Hrdina jenoznačně využil Ariadnu pro vlastní cíl. S touto dívkou - jednou z nejkrásnějších žen v mínójské historii a mytologii - nakládal naprosto chladnokrevně. Na jedné straně Ariadna přinesla Theseovi klubko, které získala od Daidala reprezentujícího archetyp přicházejícího nového druhu vědomí. Daidalos byl typem racionálně uvažujícího vynálezce, k němuž se krétské ženy uchylovaly, když si nevěděly rady (jeho řecké myšlení si zato umělo poradit vždy). Na druhé straně Theseus, ať už jakýmkoliv způsobem, Ariadnu opustil na ostrově Naxos, když ji už zjevně dále nepotřeboval.
Co se týká cesty (snu) mýtu, Theseus tento úkol podstoupil, aby Athény nemusely na krétu posílat výkvět svého mládí jako potravu pro Mínótaura. Jediným způsobem, jak tomu zabránit, byla "změna apetitu". Theseus šel za netvorem, svým stínem, za všemi temnými záležitostmi, na které Řekové nechtěli pohlédnout, a bojoval nebo vypořádal se s Mínótaurem a zničil ho. Výsledkem je, že západní člověk se nemusel dívat na svůj stín znovu - dokud v tomto století o tom nezačal tak přesvědčivě hovořit Jung. Jung tvrdí, že způsob, jak se vyrovnat se svým stínem, je postavit se mu přímo čelem. Nevědomí nám přijde vstříc se stejnou energií, jakou vynaložíme vzhledem k němu. Jestliže budeme před ním utíkat, bude nás pronásledovat. Ale pohlédneme-li otevřeně na útržky zasutých ošklivostí, které jsme léta nebrali na vědomí, přestanou se nám jedna za druhou věšet na krk jako temná tíha. Jedinou cestou je, abychom jednali se svým stínem s odvahou a s chápavým přijetím. Musíme se s ním střetnout čelem, zařadit si ho a vrátit zpět do nevědomí. To neznamená, že máte na sebe vzít rysy stínu a všude se o nich rozšiřovat. Je jen třeba si tyto potlačené části vlastního já uvědomit a znovu uložit.
A jak se naše mytické ego vypořádá se svým stínem, tímto největším netvorem svého života? Chytře pronikne do útrob labyrintu noci, kdy na nečistou obludu přijde spánek. Theseus, tento archetyp heroického západního člověka, skočí na svůj stín a zničí ho. Žádné začlenění zde nenastává. Tak byl stín zahuben. Snové ego a jeho anima - i jeho bratrské a sesterské oběti - unikly ze země Bohyně, avšak předtím proděravěli dna celého mínójského loďstva, aby nemohli být pronásledováni. Konec.