Marcela Podzemná

Vrací se ti nějaký sen? V dětství se mi opakovaly dva druhy snů. První z nich byl jednoznačně pod vlivem válečných filmů, které běžely v té době v televizi i v kinech. Ve snu mě strašili válečné vřavy, gestapáci, bílé lidské kosti. To jsem byla vždycky šťastná, když jsem se probudila. V tom druhém jsem se octla v lese, kde jsem potkávala kouzelníka. Ten mě pokaždé mávnutím hůlky proměnil v pírko. Pomalu jsem se snášela na zem a sledovala, jak v autě odjíždějí rodiče a sourozenci k babičce. Ten sen byl velmi nepříjemný a cítila jsem se vždy bezmocná .

To mi trochu připomíná připomíná historku o kouzelníkovi, co jí vyprávěla babička jednoho známého. Inspirují tě nějak sny ve tvojí tvorbě? Že by mě sny přímo inspirovaly to ne, spíš mě inspiruje každodenní život. Tam nacházím spoustu témat k tvorbě, stačí se jen dobře dívat.

Koukal jsem na tvůj sarkofág z cigaretových krabiček a pivních tácků, jak vlastně vzniknul? Vypadá docela monumentálně. Sarkofág vznikl v prostorách kláštera Plasy u Plzně, kde jsme s ateliérem malby pobývali na plenéru. Naším úkolem bylo reagovat na prostor sýpky. V té době jsem prožívala divočejší období, hodně pití, cigaret, atd. Cítila jsem, že je potřeba s tím skoncovat a tak mě napadlo, že tyto neřesti "pohřbím" v sarkofágu. Minulej rok jsem se tam byla podívat a říkali mi, že bych si to pomalu mohla odvézt. Já ho ale nemám kam dát.

Čemu jsi se nejvíc věnovala na škole? Na VŠUP jsem měla hodně času k experimentování. Věnovala jsem se nejen kresbě a malbě, ale také jsem vytvářela objekty, koláže, asambláže i monumentálnější instalace. V poslední době ale preferuji malbu, na stáži v Egon Schiele centru v Českém Krumlově jsem malovala velké abstraktní obrazy inspirované muzikou, kterou mám ráda.

Koukám že si absolvovala stáž ve Francii. To by mě zajímalo, jak se k tobě chovali, francouzi jsou pověstný svojí namyšleností a neochotou mluvit jiným jazykem než francouzštinou. Marseille je multikulturní město, na cizince jsou zde zvyklí, domluvíš se i anglicky. Samozřejmě když mluvíš francouzsky a je ti rozumět, chovají se k tobě francouzi o poznání příjemněji. Tamní ženy - turkyně, černošky, atd. - mě okouzlily natolik, že jsem se rozhodla malovat jejich portréty. Pak jsem je pojmenovávala francouzskými jmény. Malovala jsem je na dna krabic od jahod, které jsem nacházela na tržištích.

Na seznamu výstav máš i Japonsko, tam jsi taky byla? Ne, jen tam byly vystaveny moje práce v rámci projektu mladých japonských a českých výtvarníků. Fungování japonských galerií je od Česka velmi odlišné, výstavy většinou trvají krátce, např. jen týden a následně se přesouvají do jiných měst, jde o takzvaná turné. Japonská veřejnost má k umění kladný vztah, výstavy jsou hodně navštěvované a také se zde prodá více obrazů, i když jejich galerie si z toho berou až 60%. Moje kamarádka tam jela studovat, ale nejdřív chtěli aby se u nich rok učila japonsky a pak teprve že může pokračovat na škole.

Někdy musim vyzkoumat, co se zdá lidem v Japonsku. Tak se měj a hodně další inspirace.