Jana Šouflová

Jaká je tvoje úplně první vzpomínka z dětství? Vzpomínek je strašně moc a najít mezi nima tu nejstarší je pro mě nadlidský úkol.

Pamatuješ si svoje sny? Běžné sny si příliš nepamatuji – občas nějaký střípek, ale to je vzácné. Čas od času se mi však zdá „živý“ trochu strašidelný sen, který bývá plný symbolů. Takový mi leží v hlavě hodně dlouho, právě pro svoji realističnost a pro hádanky, které jsou v něm skryty. Zvláště dva dost temné mám do posledního detailu v hlavě i po dvaceti letech.

Hodně tě inspirují Keltové, napadlo tě někdy, že jsi tam třeba v minulém životě žila? Napadlo mě to mnohokrát. Nejsem žádný zanícený keltoman. Můj vztah k Anglii je spíš založený na lásce k Devonu a Cornwallu, což je kraj plný odkazů na artušovské legendy a provoněný mořskou solí. Všude jinde jsem bezmocný turista, ale speciálně na pobřeží severního Devonu se cítím jako doma a dá se říci, že ještě dříve než jsem do něj přijela, znala jsem každý místní kámen. Často se mi stávalo, že jsem věděla, co je za kopcem, kudy jít do vedlejší vesnice a neobyčejně rychle jsem i pochytila místní „buranský“ přízvuk. Logicky mě tedy napadlo jediné vysvětlení - někdy v minulém životě jsem zde musela žít.

Tvým koníčkem je hra na harfu - jak ses k tomu dostala? To je dlouhá historie. Byl to nástroj mých snů. Dlouho jsem si myslela, že se k harfě nikdy nedostanu – drahý nedostupný nástroj, žádný výrobce, žádní učitelé, žádné informace, já nerozeznala notu od noty a myslela jsem si o sobě, že jsem absolutně nemuzikální. Pak jednoho dne, jdu kolem bazaru na Smíchově a tam za výlohou malá harfa – neuvěřitelné štěstí. Neváhala jsem ani minutu a ještě ten den jí měla doma. Všichni kolem mne si ťukali na čelo a považovali to za rozmar. Neznala jsem žádného muzikanta, který by mi poradil, tak jsem se sama učila z jedné anglické knížky, ale harfa je naštěstí nesmírně vděčný nástroj a trochu tomu napomohlo mé neutuchající nadšení, které mi vydrželo dodnes. Teď už hraji třetím rokem, z toho rok s Harfovou společností a pomáhá mi i jedna hodná pani učitelka. Nejsem žádný muzikantský zázrak, ale pořád mě to nesmírně baví.

Už se ti stalo, že jsi hrála někde venku a začalo pršet? V Nižboru na hradě, ale nebylo to tak vážné, naštěstí se pak vyčasilo, takže já i harfa jsem uschnuly. Na druhou stranu, jakmile přestalo pršet, udělali poblíž mě ohniště a začali pro návštěvníky péct selátko. Kouř šel přímo přes místo, kde jsem měla sedět a hrát keltského barda s harfou. Týden jsem pak nemohla uzeniny ani cítit.

Co je tvoje nejmilejší malba vůbec? Asi Hannah’s Garden. Vlastně to není moc dobře namalovaný obraz, ale jde o myšlenku. Je v něm obraz člověka, kterého jsem si vážila a který už nežije, není o Hannah, ale o muži, který se skrývá v odrazu okna a sedí ve vedlejším oblouku křížové chodby. Není vidět, ale všechno ukazuje na něj, vistárie, nádobka s čistou vodou – symbolem čistoty jeho myšlenek a pergament – vědění a moudrost.. Dalším důvodem proč ho mám tak ráda, je to, že se týká mého vnitřního světa, legend, které jsou zdrojem mé inspirace a obraz o Hannah, vypráví jeden z příběhů, což o ostatních malbách třebaže technicky lepších říci nemohu.

Tvoje práce zdobí celou zeď knihkupectví Krakatit - jak vlastně bylo náročné udělat dračici Aldaru a nebála ses toho velkého rozměru? Byla to výzva. Nabídku předtím odmítlo několik malířů. Když jsem se postavila před onu obrovskou zeď, nejdříve jsem se vyděsila a vzápětí řekla: „Ano, já to udělám.“ Strašně jsem se bála, ale o tom to je. Chtěla jsem to zkusit, protože to bylo zábavné a zdánlivě nemožné, protože jsem mohla poznat své hranice a naučit se něco nového. Našla jsem si vše o malbách na zeď, materiály, postupy moderní i staré, ležela jsem v knihách. Samotná malba trvala půl roku o víkendech a po večerech po práci, za plného provozu kavárny, což bylo někdo dost náročné, protože štamgasti mi do toho neustále mluvili. Stala jsem se místní atrakcí. Po půl roce se mi o šupinách i zdálo, bylo to vyčerpávající psychicky i fyzicky. Samozřejmě jsem to mohla ošidit nebo zrychlit, ale to bych si nikdy neodpustila.

Máš nějaký vzor? Bez rozmýšlení Leonardo da Vinci – od malička. Pak Arhtur Rackham a skupina prerafaelitů, malířů hlásících se stylem k Rafaelovi. Malovali převážně výjevy z legend, nejčastěji artušovských. Vlastně se ani tak nepovažuji za ilustrátorku fantasy, spíš bych ráda pokračovala v duchu prerafaelitů.

Používáš při práci s počítačem tablet? Kdepak. Několikrát jsem to zkoušela a pak jsem stejně skončila u myšky. Na počítači dělám jen grafiku, vše ostatní maluji poctivě štětcem.

Mimo jiné jsi navrhla několik log, třeba pro metalovou skupinou Lykathea Aflame. Nesmáli se ti, že hraješ na harfu? Nebo jim to naopak imponovalo? Nesmáli. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by se muzikant smál jinému muzikantovi kvůli „divnému“ nástroji. Mám pár přátel, kteří hrají ještě na divnější věci a sleduji je s naprostým úžasem a obdivem. Ostatně existuje i death metalová skupina, která má harfeníka a například Alain Stivel, kombinuje harfu s rockem.

Koukal jsem že tvoje fotografie pořízené na cestách jsou často předlohou k další práci. Je nějaké místo, kam jsi se ještě nedostala ale chtěla bys? Cestou mých snů by bylo vyjet na lodi z bretaňského Camaretu, namířit si to na ostrovy v kanálu La Mache, Jersey a Guernesey a pak kolem souostroví Scilly v jihozápadní Anglii. Nu a pak bych také jednou ráda vyrazila s nějakou partou malířů malovat do Provance, třebaže se bojím horka. To je jeden z důvodů, proč se vyhýbám jižním zemím. Velmi špatně snáším teplotu nad 25 stupňů a při 30 je už ze mě naprostá mrtvola.

Mezi tvoje koníčky patří i jachting. Umíš se orientovat podle hvězd? Asi tě zklamu, ale neumím. Ale pobřežní navigace (povinná pro úroveň zkoušek C – pobřežní plavba) mě hodně baví. Po pravdě, jsem mizerný kapitán a jsem radši, když loď řídí někdo jiný a já si jen občas sednu k navigaci, nebo si hraju s plachtami a nemám zodpovědnost. Úplně nejraději jsem u kormidla, jede-li loď na plachty proti větru. Miluju pocit, když tebou moře prostupuje a ty se stáváš součástí jeho rytmu. Mám to štěstí, že na holku mám docela dobrý cit pro vítr. Jakmile ale míříme do přístavu, jsem horší než Rampa McQuack – zosobnění paniky. Ještě tak hodit kotvu nebo přistát na bóji, ale přistát u mola a zvláště na bok, je pro mě nadlidský úkol, pokaždé se mi podaří nějaký geniální trapas. Takže, pokud by nešlo o život, přenechám to vždy raději zkušenějším.